Hrobové ticho s Fridou

Hrobové ticho s Fridou Kahlo

Třebíč (hu) – Úterní divadelní představení v divadle Pasáž naplnilo velký sál hrobovým tichem. A na konci bouřlivým zaslouženým potleskem, který patřil především herečce Evě Ventrubové. Současně však i malému týmu lidí, kteří za tímto projektem stojí. Už samo pojetí, kdy se na velkém jevišti ocitli spolu s Fridou i všichni diváci bylo zajímavé a pro Třebíč poněkud neobvyklé. Na tomto velkém jevišti vyrostlo ještě jedno maličké, taková kra uprostřed tmy a jen pár metrů od něj hlediště, kde byl počet židlí zredukován přesně na počet diváků. Nad onou krou visela jakási rampa pokrytá vyrovnanými řadami bílých plastových kelímků. Podobně strohý byl i kostým herečky. Bílý top a obrovská košile oblečená rukávy na nohy. Toť vše. Minimalismus Pavly Kamanové slaví trumf.

Poslední fáze tvrdého a velmi pohnutého života mexické malířky Fridy Kahlo se začíná před očima diváků nořit ze tmy současně s mexickými rytmy. Frida ve zmrzačeném těle předstupuje před diváky v křečovitém postoji a svůj příběh, začínající tragickou srážkou autobusu s tramvají, vypráví bolestí přerývaným hlasem. A když upadne, tak doopravdy se vší tvrdostí. Náhle však tělo zvláční, pohyby zladní a divák tak může vidět Fridu takovou, jaká by se byla ráda viděla – krásnou, mladou, pružnou.

Střídání poloh i nálad provází diváka celou hru, ale vydechnout ho nenechá ani na chvíli. Nejde to. A čas od času se z hůry snese pár sněhobílých kelímků, které se odloupnou z rampy od ostatních. Jako plátky pomalu se odlupujícího života. S nimi pak Frida dále rozehrává peripetie svého života, který k ní byl velice nelítostný. Stále jakoby si není jistá, zda k ní byl život milostivý, nebo naopak velice krutý a plešatou smrtku prosí o pevné objetí prakticky celou dobu.

V životě Fridy Kahlo bylo a v této hře je vše syrové až na kost. Názory, činy, slova. Pro ty si Frida nejde daleko a svůj osud nazývá plným právem zkurveným. Když pak na samém konci tiše odchází a mizí ve tmě, ze které se na začátku vynořila, je ještě chvíli ticho, než se diváci roztleskají. Pak to ale stojí za to. Po celém těle mě mrazí ještě cestou domů a není to jen díky tlakové níži, která se k nám tlačí odněkud ze severu.

Výprava Pavla Kamanová, režie: Aleš Bergman, foto: František Jůza

Post navigation

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde